Netradiční "soustředění" Lukáše Tomana v Ománu
01.04.2018 13:11
Tour de (T)Oman
Zima a jaro pro cyklisty znamená přípravné období s najížděním kilometrů před prvními závody . Většina cyklistů utíká před zimou do destinací, kde jsou vhodné podmínky pro trénink a to především typické cyklistické lokality jako je Itálie - královédvorským cyklistům známé Toskánsko , Španělsko- ostrov Mallorca, Kanárské ostrovy či stále populárnější španělské pobřeží nebo Chorvatsko.
Já si vybírám místa, která nejsou cyklisty zatím úplně objevena a to například loni Izrael s Palestinou či v roce 2013 s Tomášem Bergerem Maroko. Letos padla volba na Arabský poloostrov, respektive Spojené arabské emiráty a Omán. Tyto státy jsou cyklisty známé především kvůli zimním silničním profesionálním závodům Okolo Ománu, Okolo Dubaje, Okolo Abu Zabí nebo spojované se sponzoringem předních světových týmu. Nicméně cykloturistikou zcela neobjevené. Já cestuji takzvaně natěžko, tedy se vším vybavením (cca 35 kg - karimatka, spacák, náhradní díly atd.). Pro své cestování používám výraz rychlostní cykloturistika, kdy se snažím skloubit trénink s kulturně poznávací činností.
Moje třítýdenní putování začalo v Dubaji, kam jsem přiletěl z polských Katowic. Do Dubaje jsem přilétl večer a čekalo mě příjemných 20 stupňů. První úkol byl smontovat kolo z krabice, schovat či uschovat krabici tak, abych ji mohl použít při zpáteční cestě. Schoval jsem ji pár kilometrů od letiště a překvapivě tam zůstala celé tři týdny. Následovalo nočních cca 50 km do centra Dubaje, nicméně jsem zabloudil, najel na dvanáctiproudou dálnici pojmenovanou po šejku Zayedovi, odkud mě ve 3 ráno stahovala dubajská policie, kvůli které jsou musel do centra dojet taxíkem. Další den byl rovněž těžký na orientaci, protože jezdím bez GPS a Emiráty, především okolo Dubaje, jsou protkané dálnicemi. Na jedné vedoucí na sever jsem poprvé v životě začal stopovat i s kolem, odchytil jsem borce, který mě za stmívání hodil do 40 km vzdáleného města Ras al-Khaimach. Ráno jsem pokračoval po pobřeží do severní části Ománu nazvané Musandam, která je odříznuta od zbytku sultanátu kvůli střetu Ománců s Emirátčany v 70. letech 20. století. Z města Khasab, odkud mimo jiné vyplouvají trajekty do pouhých 80 km vzdáleného Íránu (původní plán byl vracet se z Teheránu). Z Khasabu jsem se stejnou cestou vrátil do Emirátů a pokračoval na východní pobřeží s městem Fujairah a poté podruhé vstoupil do Ománu, po opětovném zaplacení ománského víza. Následovaly kilometry po ománskem pobřeží, přes město Sohar do hlavního města Muscatu. Cestou jsem viděl býčí zápasy a také spousty zničených domů při pobřeží, které zpustošil cyklón v roce 2007. Někteří obyvatelé si domy opravily, ale většina postavila za přispění vlády domy nové, dále od pobřeží. Muscatem jsem projel bez větších zastávek a projel do pobřežního města Mutrah, kde začal členitější terén. Dále jsem pokračoval částečně vnitrozemím směrem na město Sur, město legendárního arabského námořníka Sindibáda. Cestou jsem se zastavil u přírodní zajímavosti Bimmah sinkhole - propadlina kilometr od pobřeží s mořskou vodou. Projel okolo Wadi Shab a pokračoval k želví přírodní rezervaci u Ras al Hadd, kde kladou vejce karety obrovské. Následovalo 80 km jižně podél větrného pobřeží Indického oceánu. Zpět jsem se vracel vnitrozemím, přes Wadi Bani Khalid - přírodní bazény s možnosti koupání. Dále jsem jel podél okrajové části největší písečné pouště na světě Rub al Chálí, části zvané Wahíba sands, kam jezdí turisté do luxusních pouštních kempů. Z pouště jsem se vydal přes historické město Nizwa a starou jemenskou osadu Misfat al Abryeen do pohoří Hadžar na nejvyšší bod Arabského poloostrova Jebel Shams, v češtině Sluneční hora. Tento kopec má převýšení cca 1500m, nejvyšší bod přes 3000 m.n.m., ovšem na kole se dá vyjet do cca 2000 m.n.m. (výše je vojensky prostor). Zde je výhled na tzv. Grand kaňon Ománu. Na tomto místě jsem náhodně potkal mého bývalého učitele z Fakulty tělesné výchovy a sportu, atleta a protřelého cykloturistu Radima Jebavého s kolegou. Tento výšlap, zčásti po štěrkové cestě, se bezesporu stal nejtěžším místem výletu. Zdejší nekonečné rampy se sklonem okolo 20 % určitě náročností převyšují i alpské průsmyky. Odtud jsem pokračoval zpět do Emirátů , konkrétně do čtvrtého největšího města Emiratů Al Ajnu, který je na hranicích s Ománem. Tam jsem navštívil Wadi adventure water park - komplex s umělou vlnou pro surfování a kanálem pro vodní slalom. Zde jsem si zajezdil na kajaku na tratích, kde přes zimu trénují i čeští vrcholoví slalomáři. Nad městem Al Ajn ční druhá největší hora Emirátů Jebel Hafeet s 1250 výškovými metry. Tento nádherný 12 kilometrový výšlap s kilometrovým převýšením jsem si dal před odjezdem autobusem z Al Ajnu zpět do Dubaje (dálnice mi nedovolila pokračovat v sedle).
Samostatnou kapitolou jsou obyvatelé Arabského poloostrova, především Ománci. Jejich pohostinnost , ochota a snaha pomoci byla skvělá a to včetně tamních přistěhovalců, hlavně Indů, Pákistánců a Bangladéšanů. Každý den se mi dostávalo pozvání na čaj, kafe, grilování, přespání nebo jinou formu pomoci. Uvedu pár příkladů: když jsem obsadil verandu rybářské chaty na pláži, majitel přijel a zeptal se, jestli něco nepotřebuji; Ahmed, který mě vzal do své palmové plantáže s bazénem, kde jsem mohl přespat a strávit večer po boku jeho kamarádů; Maher, vysoce postavená osoba Dubajského světového obchodního centra, který poslal svého řidiče pro moje oblíbené jídlo a který mě pohostil kromě večeře i pivem; borec, který mi o půlnoci přivezl večeři; restaurace, kde si nechtěli vzít peníze; poláci, kteří se rozdělili o večeři a vodku; Pákistánci, kteří mě vzali do svého beduínského stanu přenocovat; kluci, s kterými jsem griloval v horách; pouliční prodavač špízů, který mě dosyta nakrmil; a spousta dalších bez ohledu na věk a životní úroveň.
Celé tři týdny se pohybovala teplota okolo 30 stupňů přes den a v noci okolo 20 stupňů. . Defekty se mi vyhýbaly, kromě zničeného přesmykače, který jsem v půlce okruhu zahodil, tudíž jsem vpředu řadil ručně a prasklého nosiče, který jsem za pomoci řidiče kamionu opravil. Celkově jsem najel 2412 km na kole, 120 km autobusem, 40 km stopem a 20 km taxíkem. 120 hodin strávených v sedle s rychlostním průměrem 20 km/h. Za materiální podporu patří dík královédvorskému oddílu, především třemešenskému e-shopu kupkolo.cz. Závěrem můžu doporučit, především Omán, k návštěvě, ať už s kolem či bez kola.